Šťastné loučení

Plný autobus spokojených dětí, jen to vaše srdceryvně štká. Připadáte si jako krkavčí rodič, který dítko zapuzuje z bezpečné náruče domova. Přitom ještě včera bylo radostně rozrušené z nadcházejícího dobrodružství. Ale loučení je už takové.

Autor: www.marianne.cz, Soňa Svobodová | 03. 06. 2005 tabor-sopka-eldorado-2009

Jedno ze železných pravidel hromadného odjezdu menších dětí dí, že tenhle černý Petr holt na někoho vždycky vyjde. Máte smůlu, že tentokrát padl na vás. Možná se vám do hlavy vloudí pochybnosti typu: není ještě na tábor moc malé, co když se o ně dobře nepostarají, co když tam bude nešťastné... Většinou je tahle sebetrýzeň zbytečná a dítě už druhý den na táboře na slzy loučení zapomene. Někdy ne. Jde o to, rozpoznat ten rozdíl dřív než před autobusem. Když se ale už předem tábora vzdáte, připravte se na to, že budete muset složitě a za pomoci celé rodiny hledat náhradní program.

Na věku vůbec nezáleží

„Žádný ideální věk pro odjezd na tábor není, u každého dítěte je to jinak,“ vysvětluje dětský psycholog Václav Mertin. „Většina dětí bývá na první tábor připravena v sedmi, osmi letech, některé ale až v deseti, jedenácti. A jiné děti o tábor nestojí vůbec a jsou naprosto spokojené i bez něj. Podstatné je, aby dítě samo projevilo přání, že chce jet.“ Máte dítě ve třetí třídě a o žádný tábor nestojí? Neděste se, zdaleka to ještě neznamená, že vám doma vyrůstá malý asociál extrémně závislý na rodičích. „Tábor je dozajista zajímavá životní zkušenost, ale pro společenský rozvoj dítěte není nezbytná,“ podotýká docent Mertin.

Itinerář na cestu do neznáma

Co všechno se dá udělat pro to, aby černý Petr v podobě zoufale plačícího dítěte nepadl na nás? Jednoduše připravit potomka na to, co ho čeká. Začíná to asi šest měsíců před odjezdem tím, že dítěti nabídneme tábor jako lákavou možnost, jak strávit část léta. „Není dobré vymalovat představu jen narůžovo. Realita pak nemusí být tak povedená jako dětská fantazie a o trauma je postaráno,“ varuje psycholog. Můžeme začít komplimentem. Vysvětlíme svému prvňákovi (či vícerákovi), že už je tak šikovný, že může jet na tábor. Pak by měl následovat stručný popis kdy, kam a s kým (jede-li kamarád nebo aspoň sourozenec dítěte, máte o šťastné loučení způlky postaráno) a pak nejlépe nějaká veselá historka z vlastních pamětí. Stojí za to zmínit, co zajímavého jste se na táboře naučili. V tomhle výčtu by určitě neměly chybět dovednosti, které už váš potomek zvládá levou zadní. Bude tak mít pocit, že je na neznámé dobrodružství vyzbrojen.

V téhle fázi by dítě mělo projevovat nadšení nebo přinejmenším zájem. Odmítavou reakci je dobré vzít vážně. „Mnohdy se děti brání něčemu novému jen proto, že to neznají,“ míní doktor Mertin. „Menší děti mají často obavy z docela banálních věcí jako třeba ‚Co budu dělat, když se mi bude chtít v noci na záchod?‘ nebo ‚Kdo mi pomůže se zipem na batůžku?‘ To vyjde najevo, jen když si o táboře budete chvíli nenuceně povídat. Problém pak můžete vyřešit společně s dítětem. V žádném případě bych dítě na tábor nenutil, ale snažil bych se ho zmotivovat, aby tam samo jet chtělo.“

Ono se řekne zmotivovat, jenže co když doma máme tichého počítačového odborníka nebo introvertní knihomolku?

Na lesní dobrodružství nebo noční bojovku je asi nenalákáme. Pro ně je dobré objevit specializované tábory, třeba i krátkodobější. Počítačový, potterovský, koňský, výtvarný, keramický, šachový... výběr je dnes velký. Připojte nejlepšího kamaráda, a budou vám vesele mávat za okýnkem oba.



Další články:

Společenské otužování

Máme-li doma úzkostné dítě, musíme je začít otužovat alespoň půl roku před odjezdem. Začněme s víkendem u babičky, pak se dá domluvit přespání u kamaráda, dvoudenní výlet se známými. „Poslat úzkostné dítě na tábor bez přípravy je dost riskantní,“ varuje doktor Mertin. „Některé to může zvládnout a všechno dobře dopadne, jiné ale může získat trauma na celý život. Tohle dopředu nikdo nepozná, proto je dobré být opatrný, dítě nelámat, jen jemně tlačit dopředu.“

Tlak z vaší strany může být velmi nenápadný, prostě jen s dítětem mluvíte o tom, co je zajímá, a hledáte, co by ho na táboře mohlo zaujmout. Líbí se mu karneval? Výborně, reagujte pohotově: „Víš co, na táboře taky bývá maškarní, já zjistím, jestli bude i na tomhle.“ Zpívání, sportování, morseovka, cokoli. V tomto případě účel světí prostředky. Platí jen jedno omezení: nesmíte bájit. Dítě totiž hned zkraje tábora zjistí, jak se věci mají, a po šťastném rozloučení by mohl následovat nešťastný pobyt.

Plakat povoleno

A jsme zpátky na místě činu: před autobusem, který má za patnáct minut vaše dítě odvézt na tábor. Dospělí i děti jsou nervózní jako koně před startem. Sebejistí znejistí, nejistí pláčou. „A proč ne? Na slzách není nic špatného. Vždyť se na nějakou dobu loučíme, a to je smutné. Nemusíme se tvářit, že není,“ obhajuje pláč psycholog. Pro tuhle chvíli bychom si mohli připravit malý trik. Vytáhnout z tašky malý balíček s překvapením do autobusu. Může v něm být malá sladkost nebo milá drobnůstka, jedno co. Rozhodně upoutá dětskou pozornost a zvědavost překlene smutek. Balíček žvýkaček nebo bonbonů, z něhož nabídnete i dítěti odvedle, zase zboří mosty mezi neznámými, z nichž se najednou stávají známí. Dítě povzbudí, jak je to snadné.
Rozlučte se s tím, že mu budete psát, ale neúkolujte dítě, aby vám psalo. Počkejte do chvíle, kdy ještě do poslední zatáčky můžete mávat a posílat vzdušné pusy.

Zvrhne-li se pláč při loučení do hysterické scénky, je lepší rychle se rozloučit třeba se slovy, že už jdete psát dopis, aby včas došel, a zmizet dítěti z očí. Děti, které na tábor chtěly, tuhle situaci ustojí, jakkoli dramaticky vypadá. Přesto je v tomhle případě dobré později si telefonicky ověřit, jak dítě odjezd a první chvíle na táboře zvládlo.

Selháváme i my

Ne vždy se odjezd na první tábor správně trefí do období rodinné historie. Nemoc nebo smrt prarodičů, narození sourozence, stěhování... To všechno může dítě destabilizovat a působit mu při loučení potíže. Povětšinou může pomoci oblíbený plyšák nebo nějaká vaše drobnost, kterou mu na čas tábora svěříte. Ještě složitější to má dítě, které doma cítí napětí mezi rodiči. Ti před ním sice o ničem nemluví, ono ale stejně cítí, že je domov v ohrožení. Bojí se, že se jeho odjezdem všechno rozpadne. Nepodceňujte inteligenci a intuici svého dítěte. Nemusíte mu hned sdělovat, že se chystáte na rozvod, ale otevřeně a jednoduše přiznejte, že teď máte s partnerem složitější období a ujistěte ho, že to nic nemění na tom, jak ho oba máte rádi a jak se těšíte, až se spolu po táboře všichni zase sejdete.

Někdy je úzkost dítěte jen odrazem úzkosti dospělých. Bojíme se, aby všechno zvládlo, aby se dobře oblékalo a nenastydlo, aby dobře jedlo a důkladně se mylo. Aby někde nespadlo, aby mu někdo neubližoval a tisíc dalších věcí. Zkrátka se bojíme pustit otěže a předat je někomu jinému.

Vybírali jsme tábor pečlivě podle nejlepšího svědomí i referencí? Tak se teď pro dobro dítěte uvolněme a pomozme mu se od nás na chvilku odloučit. Prospěje to oběma stranám.